Hra na pachové práce
O tom, že psi mají mnohem dokonalejší čich než lidé, vás nemusíme dlouze přesvědčovat, to je všeobecně známý fakt. Pokud si chcete otestovat čichové buňky svého mazlíčka, vyzkoušejte tuto jednoduchou hru.
Budete k tomu potřebovat jen pár drobností – starý hadřík, papírové kapesníky, nějakou látku s charakteristickým pachem, ideálně „jedlou“ (například olej, med rozpuštěný ve vodě, mléko, zředěný ovocný sirup apod.). Vyhněte se intenzivním pachům, které jsou pro psa nepříjemné (parfémy aj.). Pokud používáte klikr, bude se vám při nácviku hodit. Psi mají dobře vyvinutý čich. Tento jejich smysl je natolik výjimečný, že jim stačí jen několik kapek pachové látky na papírovém kapesníku, aby takto označený kus našli mezi ostatními „nenavoňenými“.
Jak začít?
Nejprve musíte psa seznámit s určitým pachem, který chcete při hře používat. Nakapejte pár kapek látky, třeba oleje, na kus látkového hadříku (stará utěrka nebo kapesník) a dejte ho psovi k dispozici, aby si s ním pohrál a důkladně si ho očichal. Můžete se o něj třeba chvíli přetahovat, pokud by o něj sám neprojevoval zájem. Nyní, když je pes seznámený s novým pachem, můžete přistoupit k prvním „pachovým zkouškám“. Na papírový kapesník nakapejte použitou látku (například zmiňovaný olej), položte ho před psa na podlahu a nechte ho, aby si ho očichal. Velmi záleží na vaší reakci - měli byste projevovat nadšení. Můžete třeba radostně přičichnout ke kapesníku.
Co dál?
Abyste úkol ztížili, proveďte to samé se dvěma kapesníky s tím, že druhý bude čistý. Svého mazlíčka nechte očichat oba papírové vzorky (jeden s pachovou stopou, druhý bez). Pokud se o ten správný – označený pachovou značkou – bude zajímat déle, pochvalte ho a můžete ho odměnit i pamlskem. Po několika opakování pes pochopí, že má vybrat kapesník označený pachovou stopou. V případě, že to pes nechápe nebo kapesník hned zničí, můžete použít malý trik. Dejte kapesníky do prázdné sklenice například od džemu nebo medu. Sklenice by měla být ideálně úzká, dobře vymytá a „bytelná“, aby ji pes nemohl jen tak rozbít. Samozřejmě víčko nepoužívejte.
Označení toho pravého
Každý pes je jiný, takže reakce na nalezení toho pravého vzorku se může lišit. Jeden pes u označeného kapesníku zakňučí, jiný ho vezme do zubů, další do něj bude strkat tlapkou nebo u něj jen zůstane stát delší dobu a bude vrtět ocasem. Chování a reakci, které od psa vyžadujete, pak můžete podpořit použitím klikru a odměněním chutným pamlskem. Na svého mazlíčka nespěchejte. Přestože se někteří psi učí velmi rychle a hned pochopí, co po nich chcete, většina jich bude potřebovat více času. Nepočítejte, že se to naučí za jediný den. Buďte trpěliví a dejte psovi čas, aby správně pochopil, co po něm chcete a nácvik hledaného pachového vzorku trénujte postupně. Na cvičení si vyhraďte čas a postup několikrát opakujte. V době, kdy pes už zkušeně pozná daný pach, položte před něj na zem několik papírových kapesníků, z nichž jeden bude označený, ostatní budou čisté. Čím víc kapesníků, tím bude úkol složitější. Když označí správný kapesník, hlasitě ho pochvalte a odměňte. Nerozpakujte se projevovat nadšení, vaše radostné projevy psa víc motivují do dalšího cvičení. Příště psa seznamte s jinou vůní a celý postup od začátku opakujte. Nácvik však bude probíhat rychleji, protože váš čtyřnohý přítel už bude vědět, co po něm chcete...
Agrese k dětem
Máme doma dvouletého pejska čínského naháče s průkazem původu. Dávala jsem pozor při výběru na chování a povahy rodičů, chovatelé věděli, že mám malou dceru, byl to pro ni dárek k pátým narozeninám. Chtěla jsem malé plemeno, myslela jsem, že výchova a výcvik nebude tak náročný. Mylně jsem se domnívala, že když vytvoříme bezpečný a útulný psí domov, tak bude vše v pořádku. První rok to tak bylo, ale pak, právě v jednom roce věku, začal být Harry agresivní na děti a ostatní psy. Žiji s dcerou v domku, pejsek má zahradu, chodíme s ním ale i tak 3x denně na procházku. Bydlí s námi, není a nebyl nijak odstrkován. Pokud to jde, bereme ho všude s sebou (výlety, dovolená, návštěvy u známých atd.). Agresivita se projevuje zpočátku vrčením (je jedno jestli leží v pelíšku nebo např. na gauči) a dceru většinou i kousne. Stačí, aby kolem něj prošla, a nezavdá mu ani žádný důvod. Na mě pouze vrčí, a to i tehdy, když mu říkám „nesmíš!“. Pak mu dám jako výchovný prostředek náhubek, ale nepomáhá to. Teď bohužel začal napadat a kousat i kamarády dcery a na procházce je agresivní na ostatní psy. Pokud je na zahradě, tak lítá kolem plotu a nesmyslně štěká a neposlechne žádný povel a neláká ho ani pamlsek. Vyzkoušela jsem i protištěkací obojek s vysokým tónem, ale to ho ještě víc rozštěkávalo. Nevím, kde se to zvrtlo nebo kde nastala chyba. Chováme se s dcerou pořád stejně a nevím, že by mu kdokoli ublížil. Agresivnější bývá později odpoledne. Jinak si s malou normálně hraje, vítá ji, je mazlivý, nebo jen tak leží u ní v pokoji, když si hraje nebo se učí, rád se k ní na noc zavrtá pod peřinu… A pak najednou, z ničeho nic, vrčí a v horším případě kousne. Dcera se ho začíná bát a já mám strach, když k nám nám kdokoli přijde, aby nenastal problém. Psa nebiji – zkusila jsem zvýšený hlas, vykázání na místo, náhubek. Poslechne, ale pak se agresivita stejně opakuje. Jinak je poslušný a zvládá běžné povely. Nevím, jestli by pomohla kastrace. Nechci, aby se ho dcera bála, což už se bohužel děje. Ale dát psa pryč nebo utratit? Předem díky za radu.
Odpověď: Někteří dospělí psi (kromě většiny příslušníků vyloženě „mazlivých plemen“, jako jsou například retrívři) nemají rádi mazlení a od dětí se drží raději dál, protože jim vadí jejich hlučné chování a neustálé přebíhání. Stejně tak je to s ostatními psy. Zatímco štěňata si ráda pohrají, dospělým psům stačí jen očichání, nebo se dokonce drží od všech jedinců svého druhu raději dál, nemají zájem o kontakt. Pokud je některý pes příliš dotěrný, zpraží ho rychlým výpadem. Někdy pak takto nevrle reagují raději na všechny psy, které potkávají, protože je chtějí udržet v uctivé vzdálenosti. Takováto povaha není sice ideální pro život s malým dítětem, nemyslím si však, že by to byl již důvod k utracení. Dejte tomu čas řádově několik měsíců, uvidíte, jak se to vyvine. Harrymu přemístěte pelíšek na takové místo, kde kolem něho nebude nikdo procházet a bude tam mít klid (za nábytkem, v rohu). Budou-li na návštěvě děti, zavřete ho raději v samostatné místnosti, nejlépe tak, že dáte do dveří nějakou mřížku, aby byl v kontaktu, když o to bude stát, ale aby nikdo nemohl k němu. Kdykoli ho posíláte na pelíšek, mělo by to být laskavě, s pamlskem a pochvalou – pelíšek je místo, kam by se měl sám uklidit, kdykoli je mu chování vaší dcerky nebo jejích kamarádů nepříjemné. Musí tam mít vždy volný průchod a nikdo jej tam nesmí hladit, mluvit na něj, natož trestat nebo jej odtud tahat. Dávejte pozor na jeho výraz při kontaktu s dětmi, popřípadě i s vámi – kdykoli zívá, olizuje se, odvrací hlavu, přikrčí se, ukáže zuby, zavrčí, je jedinou správnou reakcí rychle dát ruce pryč, otočit se ke psu bokem, odvrátit pohled, popřípadě ho klidně poslat na místečko a s úsměvem ho pochválit. Žádné „nesmíš“, ani „co to je!“ apod. – to psa jen rozčílí. Nepouštějte ho na sedačku, dejte mu do pelíšku měkoučkou deku, do které se může zavrtat. Zvláště když jsou u vás děti, vždy se přesvědčte, že pes není na gauči. Ve strachu, že by ho děti mohly připravit o tento požitek, by mohl být zlý. Máte-li návštěvu, můžete mu dát i náhubek, ale jako prevenci pokousání, nikoli jako trest.
Přikládám tabulku, podle níž si objektivně spočítáte, jak moc je váš Harry pro dcerku či její spolužáky nebezpečný. Přikládám také letáček se zásadami bezpečného soužití dětí a psů a také informaci o tzv. konejšivých signálech, tedy gestech, která psi ukazují, když jsou nervózní, cítí se ohroženi a chtějí uklidnit své lidi a udržet si je od těla. Všechny tyto informace jsou blíže rozvedeny v knížce Modrý pes, kterou považuji za velice užitečnou pro všechny rodiče malých dětí.
Pokud jde o chování ke psům: Nenechte ho štěkat kolem plotu. Vyrobte si rachtačku – do plechovky od piva nebo coly dejte 3 - 4 drobné mince nebo maličké kamínky či matky a pořádně přelepte otvor. Harryho na zahradě pečlivě hlídejte. Kdykoli se začne rozbíhat směrem k plotu s úmyslem někoho seřvat, hoďte mu pod nohy (nebo ještě lépe před něj) plechovku. A hned jak nadskočí, přivolejte ho, pochvalte a odměňte. Buďte důsledná! Pak bude stačit vzít jen plechovku do ruky a říci přísné rychlé NE! A hned zase musíte psovi říci, jak se má v takové situaci chovat, tedy přivolat ho a pochválit. Pak můžete cvičit i venku na vycházkách. Máte-li potkat psa, včas Harryho přivolejte a uvažte ho. Soustřeďte jeho pozornost na sebe a na povel (K NOZE). Ve chvíli, kdy míjíte psa, dávejte mu pamlsek (nějaký výjimečně dobrý). Musí vzniknout nová reakce: Vidím psa, budu se držet u paničky a těšit se na mlsání.
Agresi psů vždy řeším pokud možno osobně. Pokud je pro vás schůdné dojet do Prahy nebo Brna, sejdeme se a vše společně vyzkoušíme. Kastrace v tomto případě asi mnoho nespraví…
Válení v mršinách jako zděděné chování
Většinu majitelů psů zrovna moc netěší, jakou neodolatelnou přitažlivost mají pro psy nepříjemně páchnoucí objekty (zdechliny, exkrementy). Proč se v nich s takovou oblibou válejí?
Bohužel toto chování je naprosto typické a zřejmě pudové. Nejprve psi pokrčí přední nohy a třou se o tu nechutnou věc šíjí a zadní částí hlavy, z jedné i druhé strany, a nakonec se do páchnoucí nadílky svalí celým tělem, převrátí se na záda a válejí se a otírají... Jedná se o pozůstatek pudového chování vlků, u nichž bylo stejné jednání pozorováno nesčetněkrát.
Proč to dělají?
Nabízejí se různé výklady. Dříve se soudilo, že tím chce vlk zamaskovat svůj pach, aby se mohl nepozorovaně přiblížit ke kořisti. Další vysvětlení, které je ovšem méně pravděpodobné, říká, že vlk chce páchnout proto, aby mu byla věnována větší pozornost ve formě sborového očichávání v době, kdy se vrátí ke smečce. Ať tak či onak, jedná se o chování zřejmě natolik pudové a samoúčelné, že u psů přetrvalo po celá tisíciletí, přestože není posilováno žádnou formou odměny. Naopak u domácích mazlíčků je potlačováno a trestáno. Je téměř nepochopitelné, jak mohlo toto specializované a hluboce pudově zakořeněné chování vzniknout, kdyby odměna za ně byla tak nepatrná a v čase odložená. Možná kdyby se dalo bezpečně prokázat, že vlkům plyne nějaká výhoda ve společenské hierarchii z toho, že se vyválejí v páchnoucí zdechlině, oproti jedincům, kteří to nedělají nebo se jim k tomu nenaskytla příležitost. Pak snad... Ale žádný důkaz, který by na to ukazoval, zatím neexistuje.
Další možnost
Co když skutečnost, že pes po vyválení zapáchá, je jen vedlejším produktem celého chování? I když se nám to může zdát nechutné, faktem zůstává, že psi i vlci mají prostě rádi zkažené a různě nahnilé maso, protože se jím v dřívějších dobách často živili. Bylo pozorováno, že ve volné přírodě se vlci ke zdechlinám vracejí i po několika dnech a konzumují i maso hnilobou téměř rozložené. Takže taková páchnoucí mršina jim může připadat velmi lákavá a cenná. Psi i vlci mají na hlavě pachové žlázy, proto se vůbec nemusí jednat o snahu přenést na sebe pach něčeho jiného, ale naopak zajímavému objektu (v tomto případě mršině) předat svůj charakteristický pach. Také se může jednat o označování vlastnictví, případně teritoria. Pro psa i vlka je důležité zanechat vlastní značku na něčem, co může být považováno za cenné vlastnictví. Vždyť i psi jako pozůstatek od svých vlčích předků si vybírají vizuálně nápadné body v terénu ke značkování močí a důležité křižovatky loveckých stezek ke značkování výkaly, proto je možné, že se snaží vlastním pachem označit čichově nápadné lokality. Intenzivně páchnoucí objekty, které jsou cítit odlišně od okolí, budou totiž prozkoumávány jinými psy. Účelem by tedy mohlo být něco jako nechat svou značku tam, kde je největší pravděpodobnost, že je ostatní členové skupiny najdou.
Ať už je důvod jakýkoliv, pravdou zůstává, že majitelé psů z tohoto pudového chování nemají žádnou radost. Kdo by se taky radoval, když k vám přiběhne špinavý pes, který je cítit na sto honů...V takových případech se nedá dělat nic jiného, než se obrnit trpělivostí, zacpat nos a naordinovat chlupatému mazlíčkovi sprchu s pořádnou dávkou psího šamponu.
Zločin a trest
Některé lumpárny našim psím kamarádům s přimhouřením oka tolerujeme. Třeba když se uprostřed noci přijdou přitulit do naší postele, přestože večer ulehnou vzorně na svém pelíšku...
Nebo loudění u stolu – asi by nebylo mezi psy tolik loudilů, kdyby alespoň občas něco nedostali. A toho přemlouvání v parku, když za chvilku už máte být na důležité schůzce a vašemu Alíkovi se vůbec nechce domů a má zrovna nejvíc „práce“ se čtením a přepisováním značek. Jsou ale vylomeniny, které už promíjet nelze a je třeba je zarazit. Denně dostávám maily líčící běžné i velmi kuriózní trampoty majitelů psů. Většina z nich končí dotazem: „Jak ho mám potrestat?“ Mrzí mne to, protože první otázkou by mělo být: „Proč to dělá?“ Nicméně i trest je někdy na místě, jen je třeba si uvědomit, co je jeho účelem.
Moudré etologické knihy říkají, že trest by měl být tak důrazný, aby dokázal přerušit nežádoucí činnost psa a odradit jej od pokračování, avšak nesmí vyvolat nadměrnou bolest nebo strach. Trest musí přijít přesně v okamžiku, kdy pes vykazuje nežádoucí činnost, nebo ještě lépe, když se právě k této činnosti odhodlává. I vteřinové zpoždění trestu už je kontraproduktivní, to znamená, že je spíše ke škodě, než k užitku.
Bohužel široká veřejnost si stále pod pojmem „trest“ představuje především fyzickou inzultaci psa: bití nejrůznějšími předměty od vodítka a proutku až po noviny a papuče, škrcení na stahovacím obojku, vycukání, vytahání za kůži za krkem, povalení psa na záda a jeho držení na zemi, dokud „nezkrotne“ apod. Dalšími často používanými variantami trestů jsou zavírání psa do tmavého prostoru (koupelna, sklep), uvázání, dlouhodobé odložení, umravnění cvičením.
Proč bývají tresty neúčinné
Nejsem v zásadě zcela proti fyzickým trestům. Přiměřené, ale rázné, nečekané a dobře načasované třepnutí přes čenich, když se pes žádostivě natahuje po mé svačině, nebo dobrá trefa hozeným smotaným vodítkem do kožichu psího puberťáka, který obtěžuje starou fenečku s ještě starší pohoršenou paničkou a dělá, že v životě neslyšel své jméno – to jsou metody, které se osvědčují jako velmi užitečné a plně splňují výše vyjmenovaná kritéria. Ale co ty ostatní tresty? Kromě toho, že většina dnešních pejskařů trpí při trestání psa více než trestaný hříšník, spadá valná většina metod do kategorie těch kontraproduktivních. Důvodů je mnoho, přičemž nejčastější bývají následující tři:
Zpožděný trest: Představte si, že vaše štěně v době vaší nepřítomnosti najde otevřený botník a okouše hned několik bot. Škoda jde do tisícovek a ten pacholek se tváří, že se nic nestalo! Tak popadnete noviny, vařečku nebo jiný vhodný předmět a ve svém spravedlivém rozhořčení pejskovi nařežete. Jenže druhý den se situace opakuje, možná ne s botami, ale třeba s knížkami. A pejsek se při vašem příchodu chová jinak – plazí se, stahuje uši... Jako kdyby věděl, že něco provedl. Takže když mu znovu nařežete, už máte docela čisté svědomí – vždyť on dobře ví, proč dostal. Ale ono to není tak jednoduché. Pes vůbec netuší, proč se zlobíte. Do té doby nikdy nekousal boty ani knížky před vašima očima, abyste mu mohli okamžitým okřiknutím dát najevo, že to nejsou jeho hračky, a nabídnout mu ke kousání ty pravé. Jeho zoufalá gesta mají odvrátit vaši zlobu a uklidnit vás. Když mu v téhle chvíli nařežete, vzniká velké nedorozumění. Každý váš příchod domů pak bude mít pes spojený s obavou z výprasku, aniž by věděl, co je příčinou vašeho hněvu. Stejně tak, když váš pes prožene cyklistu, pak radostně přiběhne k vám a vy mu vyprášíte kožich a uvážete ho. Co jste tím potrestali? Nikoli pronásledování cyklisty, ale pejskův radostný příchod k vám. Takže zítra bude dál bez zábran prohánět cyklisty, jen s tím rozdílem, že už nebude spěchat zpátky k vám, zvlášť když mu budete dávat lamentováním na dálku signál, že se zlobíte.
Nepřiměřený a nepochopený trest: Před časem jsem potkala v parku mladého muže se štěnětem německé dogy (asi tak pětiměsíčním). Mladý pejsek se nadšeně hrnul k mé fence flata, která se na něj z dálky „smála“, jenže pán zavelel „NESMÍŠ!“ Štěně znejistělo, ale já už jsem zareagovat nestihla a moje fenka vyběhla štěněti naproti. Začali si hrát, ale pán své štěně chytil, povalil na záda, kleknul na ně a hučel mu do ucha: „Nesmíš, říkám ti, že nesmíš!“, až sepomočilo. Běhal mi z toho mráz po zádech – ten pejsek vůbec netušil, o co jde, jen se hrozně bál. Trochu z jiného soudku byl případ asi ročního malého knírače, který se začal vyhýbat některým cvikům poslušnosti a dokonce se párkrát ohnal zuby po paničce. Ukázalo se, že paní ve snaze cvik zdokonalit používá velmi bolestivou korekci, takže pes si již vytvořil asociaci mezi povelem a následnou bolestí. Když poprvé ukázal zuby, paní si myslela, že jde ze strany psa o demonstraci síly, a tak ho „přidusila“ na zemi. Došlo tím jen k vytvoření vzájemné nedůvěry a k pokažení dosud hezkého vztahu.
Nevhodný trest vzhledem k problémovému chování psa: Je řada psů, kteří lpí na určitých předmětech nebo privilegiích více, než je u jiných psů obvyklé. Někteří si nárokují nejen granulky ve své misce, ale všechno jídlo na stole, každý drobeček spadlý na zem, a důrazně hrozí každému, kdo vypadá, že by mohl mít o „jejich“ baštu zájem. Jiní nenechají nikoho přiblížit se ke svému pelíšku. Bohužel právě tito výtečníci nezřídka považují za svůj pelíšek páníčkovu postel nebo křeslo. Další si zase neradi nechají mluvit do štěkání kolem plotu nebo do obtěžujícího vítání příchozích hostů. V takovýchto případech obvykle již jen náznak fyzického trestu spustí velice tvrdou agresi psa. Čím více se majitel snaží psa potrestat, tím více se pes staví proti němu. Na obou stranách je pak stálá nedůvěra a strach.
Přerušit nežádoucí činnost
Při nápravě problémů se snažím s klienty a jejich psy pracovat tak, abychom se trestům v klasickém pojetí zcela vyhnuli. Vždyť k upevnění správného vztahu není potřeba fyzická síla a nátlak, stačí dobrá komunikace a vzájemné porozumění. K vylepšení cviků poslušnosti se dá místo korekcí velmi dobře použít klikr. Cvičení by přece mělo být radostí pro obě strany, proto nesmí nikdy bolet ani být používáno jako trest. A štěňata je lépe než nesmyslnými tresty zahrnout dostatkem času, pozornosti a důslednosti. Vyhýbám se i samotnému slovu trest, protože v obecném povědomí to znamená následek nevhodného chování. My však potřebujeme působit rychleji. Proto je lepší a výstižnější termín „přerušení nežádoucí činnosti psa“. Pod tím se skrývá řada nejrůznějších postupů: někdy stačí tlesknutí, jindy rázné „NE!“, v řadě případů se osvědčilo hození nějakého chřestícího předmětu – svazku klíčů, řetízku nebo plechovky naplněné mincemi či šroubky – na zem pod nohy psa. Velice účinná je sprška vody z vodní pistolky. Výborně se mi osvědčil Pet Corrector – nádobka se stlačeným plynem, který při stisknutí ventilu vydává ostrý syčivý zvuk, imitující zasyčení hada či labutě. Jen málo psů zůstane k tomuto zvuku netečných. Většina se zarazí. A to stačí! To je ten správný účinek! Pak už zbývá jen psovi srozumitelným (a předem dostatečně procvičeným) povelem říci, co má v této situaci udělat, abychom byli spokojeni: sednout si, jít na místo, jít k noze atd. A tím vše končí. Za splnění povelu je třeba psa pochválit, popřípadě odměnit, ale především se usmát, uvolnit, dát mu najevo, že takhle je to dobře. Příště v podobné situaci stačí jen nádobku ukázat.
Jsou i takoví uličníci, kteří se v blízkosti majitele chovají vzorně, ale když jsou mimo jeho dosah, ovladatelnost bere za své. Oblíbenými kratochvílemi těchto vejlupků je například pronásledování cyklistů, požírání všelijakých na ulici nalezených dobrot nebo ignorování přivolání od určité vzdálenosti. V takových případech je užitečnou pomůckou sprejový obojek s malou nádobkou, která je naplněna stlačenou vodou. Je to vlastně vylepšená vodní pistolka – majitel nemusí být blízko, dosah dálkového ovladače je až 300 metrů, a k chladivému efektu vodní spršky se přidává ještě zvukový efekt syčícího spreje. Jak Pet Corrector, tak sprejový obojek nejsou vhodné pro každého psa. Přestože nevyvolávají žádnou bolest, nehodí se pro psy přecitlivělé k hluku a pro bojácné jedince. Proto vždy pečlivě zkouším, zda konkrétní pomůcka dokáže psa odradit od lumpáren, ale zároveň jej příliš nevyděsí.
Aby se problém vyřešil trvale a komplexně, nestačí jen trestat. Je nutné ukázat psovi, jak se má v dané situaci správně chovat, a trpělivě ho to učit.
Lidské léky nejsou pro zvířata
Snad každý z nás zažil tu situaci: Zvířátko něco bolí a my mu chceme pomoci. Otevřeme domácí lékárničku a najdeme něco proti bolesti. Vždyť když to pomůže nám, tak proč by to nepomohlo našemu mazlíkovi. Ale pozor! Ne všechny léky, které pomáhají nám, jsou vhodné pro zvířata. Je mnoho případů, kdy takovéto ošetření může skončit tragicky.
PARALEN a jemu podobné přípravky
Účinnou látkou těchto léků je paracetamol. Tyto léky jsou námi nejpoužívanějšími analgetiky (léky tlumící bolest) a antipyretiky (léky tlumící horečku). S otravami koček a psů se setkáváme poměrně často z důvodů snadné dostupnosti těchto léčiv a neznalosti majitele. Kočky jsou k působení paracetamolu citlivější a často takové případy končí smrtí zvířete. Mechanismus toxického účinku je poměrně složitý. Toxicitu vykazuje metabolit paracetamolu, který vzniká v játrech, kde již toxicky působí na jaterní buňky. Po podání paralenu dochází velmi rychle k jeho vstřebání a otravě organismu. Dochází k poškození jater, červených krvinek, což vede k anémii a hypoxii (nedostatečné okysličování).
Toxické dávky
Pes
- 100 mg/kg (1tableta u 5kg psa) - působí deprese, zvracení a tvorbu methemoglobinu (látka která způsobuje hypoxii)
- 900 mg/kg vede k náhlému selhání jater
Kočka
- 10-60mg/kg (1/16 až 1/3 tbl)- selhání jater, smrt
Klinické příznaky
Akutní otrava se projevuje cyanózou (fialové sliznice), zvýšením srdeční a dechové frekvence, depresí, zvracením, svědivostí a snížením teploty. U koček je typický podčelistní edém a otoky dolních částí končetin. Dochází k poškození červených krvinek, což má za následek anemii a hematurii (krev v moči). Po 2-7 dnech může dojít k rozvoji žloutenky a hemoglobinurii (močení krevního barviva), ke křečím a komatu v důsledku selhání jater. Smrt nastává v důsledku selhání oběhového systému a selhání jater.
NESTEROIDNÍ ANTIFLOGISTIKA TYPU IBUPROFEN (Ibalgin), DlKLOFENAK (Voltaren, monoflam) APOD.
Tyto léky jsou využívány při bolestivých onemocněních. Vzhledem k tomu, že tyto léky lidé často využívají, nabízí se podání i zvířatům. Ibuprofen není ale k použití u zvířat ani schválen ani doporučován z důvodu úzkého terapeutického rozmezí.
Toxické dávky
Pes
- 8mg/kg (0,5 tbl Ibalginu 250 u 15kg psa) - vyvolává během několika dní zánětlivé změny v trávicím traktu a tvorbě vředů bez zjevných klinických příznaků
- 50-125mg/kg (1 -2,5 tbl Ibalginu 500 u 10 kg psa) - jako jednorázová dávka vyvolává zjevné trávicí potíže
- 175 - 250mg/kg (3,5 - 5 tbl Ibalginu 500 u 10 kg psa) - vyvolávají akutní ledvině selhání
Kočka
- 50mg/kg (asi 3/4 tbl Ibalginu 250) - vede k poškození a krvácení zažívacího traktu
- 200mg/kg (asi 0,5 tbl Ibalginu 500) - vyvolává akutní ledvinné selhání
- 600 mg/kg (asi 3 tbl Ibalginu 500) - je smrtelná
Klinické příznaky
V důsledku poškození trávicího traktu dochází k bolestivosti břicha, letargii, anémii, zvracení a kálení krve. Pokud dojde k prasknutí vředu vyvíjí se rychle šokový stav provázený nástřikem cév na oku a silnými bolestmi až křečemi. Dochází ke zvýšení srdeční činnosti, nepravidelnosti pulzu, snížení teploty. Lze pozorovat i poruchy močení.
Doporučení:
Pokud se stane, že si pes najde léky sám a pozře je, okamžitě pomocí peroxidu vodíku, který podáte psovi přímo do tlamy a dohlédnete na to, aby pes peroxid požil, vyvoláte zvracení. Neprodleně poté vyhledejte veterinární kliniku, kde bude psovi vypláchnut žaludek a nasazeny léky na podporu ledvin a jater. Každá minuta může hrát roli.
Suchý čumák rovná se nemocný pes aneb nejčastější psí mýty
Každý z nás během svého života už nějaký ten mýtus spojený se psy slyšel, pojďme si ale říct, jak je to doopravdy.
Pes, který štěká – nekouše
Ale ano, kouše. Často psy, kteří štěkají, omlouváme tím, že se bojí a snaží se nepřítele zastrašit. Jenže pes, který se bojí a je ve stresu, může zaútočit. Pokud si je v nějaké situaci nejistý a cítí potřebu se bránit, vycení zuby, vrčí, vyskakuje a štěká. Snaží se tak zastrašit protivníka. Pokud varovné chování nezabírá, může chňapnout nebo i kousne. Mimika, která vám prozradí, co pes cítí: při strachu psi tlamu zavírají, v ofenzivě hrozivě krčí čumáček, v rozzlobení zase stahují pysky pevně k sobě a cení přední zuby. Pokud chce zaútočit, má široce otevřené oči, upřený pohled, strnulý postoj, maličko ohrnuté pysky a ocas vysoko zvednutý nebo v horizontální poloze.
Psi vidí černobíle
Tento mýtus vznikl nejspíš v době, kdy vědci ještě psímu oku moc nerozuměli. Je pravdou, že psi mají menší barevné spektrum než my. Lidské oko rozeznává všechny barvy spektra, protože je vybaveno třemi druhy barevných receptorů (čípků), z nichž každý je citlivý na světlo o jiné vlnové délce. Psi disponují dvěma druhy čípků, které jsou citlivé na vlnovou délku odpovídající žlutozelené a fialové. Červená, oranžová, žlutá a zelená je pro psa jedna barva, modrá a fialová barva druhá. Proto je pro něho na zelené trávě lépe dohledatelná fialová hračka než červená.
Předchůdci psů – vlci – potřebovali spíše než čípky mít dobře vyvinuté tyčinky (druhá skupina receptorů v oku), které slouží k perifernímu vidění a lepšímu vidění v šeru (lepší pro lov).
Suchý psí čumák
O psím čumáku koluje také známý mýtus: „Pokud má pes suchý čumák, je nemocný.“ To je nesmysl. Naopak pokud se během dne vlhkost a teplota mazlíčkova čumáku mění, je zdravý. Psí čumák reaguje na teplotu, je tedy jasné, že ve vytopeném bytě bude mít pejsek čumák suchý a teplejší. Teplý, suchý čumák mívají psi hlavně po probuzení. Pokud vyleze ven a proběhne se v mokré trávě, je rázem čumák mokrý a studenější. Několikrát denně si také pes čumák olízne, ať už je to způsobeno tím, že se chladí, nebo se olizuje po nějaké dobrůtce, opět je čumák vlhký. Vlhký čumák psům také pomáhá lépe přijímat pachy.
Studený psí čumák, jak nazýváme i několik lidí kolem sebe, pak vzniká následovně: Uvnitř nosních dírek se nachází mukózní žlázy, které produkují vodnatou tekutinu a čenich se tak samovolně zvlhčuje. Neustálým odpařováním se pak čumák stává chladným.
Nemoc můžete u svého psa pozorovat, pokud je jeho čumák vyloženě rozpraskaný (někteří psi to mohou mít stářím), krvavý, zahleněný nebo z něj vytéká jiný výtok jakékoliv konzistence a barvy. Pak rozhodně navštivte veterináře.
Klikněte zde pro úpravu nadpisu
Klikněte zde pro úpravu textu.